|
|
|
POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH
Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují
lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze
a svou ohroženost. Každá nemoc může dát zahlédnout smrt.
Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství
nebo vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti,
pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co
je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.
Ani Ježíš se ve svém životě utrpení nechtěl vyhnout. Pro nemocné a trpící okolo
sebe měl soucit, mnohé uzdravil. Neměl pouze moc uzdravovat, ale i odpouštět
hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého
nemocní potřebují. On sám na kříži vzal na sebe celou tíhu zla a „sňal hříchy
světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na
kříži dal bolesti nový smysl. S ním se může utrpení stát pro člověka cestou
očisty, cestou zrání a cestou růstu.
Ve svém jednání nám Ježíš dává příklad, jak se k utrpení, které samo o sobě je
nesmyslné, postavit. Nepřišel utrpení zrušit, ale vstoupil do něj a snášel jej
s láskou. Proto může křesťan prožívat ve svém utrpení Ježíšovu blízkost a
následovat jej i tam. Svátost pomazání nemocných dodává člověku útěchu, pokoj a
odvahu. Duch svatý obnovuje důvěru a víru v Boha. Nemocný dostává sílu a dar
spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen,
aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Ježíše. Utrpení, následek
dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném
díle. Nemocný přispívá tak k posvěcení církve a k dobru všech lidí.
|
